Ráno jsme se rozloučili s naším hostelem a vyrazili si užít poslední den ve Vancouveru. Ještě jsme se šli naposledy projít po Gastownu a poslechnout si hodiny poháněné párou. Cestou jsme si všimli obchodu se suvenýry, ve kterém prodávali plecháčky s nápisem Praha, přesně takové, jaké jsme přivezli Georgovi a rodině a ostatní věci, které prodávají v takových těch hezkých obchodech se suvenýry v Praze. Na tom by ještě nebylo nic špatného, ale rozezlil nás nápis nad tím - pravé suvenýry ze Skotska. Asi si chudáci kanaďané myslí, že je Praha ve Skotsku :(.
Potom jsme se rozloučili i s Gastownem a vydali se do čínské čtvrti. Byla sice mnohem menší než ta v San Franciscu, ale líbila se nám mnohem víc. Nebyly tam totiž jen stánky a obchody pro turisty, bylo to takové opravdovější. Narazili jsme tam také na nejužší dům na světě, zapsaný v Guinessově knize rekordů. Byl hodně hodně tenoučký. My jsme se vydali do čínské zahrady, která je největší na světě mimo asijský kontinent. Naštěstí jsme tam byli dost brzy, takže jsme tam byli skoro sami, bez ostatních turistů. Bylo to opravdu nádherné a klidné, jediný rušivý element byly mrakodrapy tyčící se za zdmi zahrady. Uprostřed byl nádherný čínský pavilonek obklopený jezerem a všude kolem rostly zakrslé borovice a vypadalo to tam opravdu jako v Číně. Dokonce jsme měli v ceně i pravý čínský čaj, který byl moc dobrý.
Pak jsme se vydali do centra, kde jsme navštívili informační centrum, abychom se poradili, jak se dostaneme do olympijské vesničky. Paní nám řekla, že tam není vůbec nic k vidění, že se domečky rozprodávají a stávají se z nich hotely a byty. Hlavní olympijský stadion je v přestavbě, takže z něj není nic vidět. Takže jsme na olympijskou vesničku a stadion zanevřeli. Šli jsme se alespoň podívat na promenádu k moři, kde je situovaná ohromná pochodeň, na které hořel olympijský oheň. V dnešní době se prý zapaluje jen v době nějakého významného svátku. Není to nic moc extra nádherného, ale je situována tak, že jsou za ní krásně vidět veškeré hory.
Místo olympijské vesničky jsme tedy zvolili jinou variantu - Granville island, který nám paní na informacích doporučila. Cesta tam nám trvala asi hodinu a půl, protože jsme museli dojít na druhý konec města. Bylo to tam sice hezké, samé útulné domečky, ale nic jiného než suvenýry suvenýry a suvenýry, takže jsme tam chvíli poseděli, navštívili ohromný krytý trh se vším možným a vydali se na hlavní nádraží, odkud nám odjížděl autobus zpět do Seattlu. Tentokrát měl jen 45 minut zpoždění, takže jsme mohli být docela spokojení. Výlet byl sice poměrně krátký, ale docela se vydařil. Stihli jsme se mimo jiné i docela hezky opálit :).
2024 ©