Články od Martina.bloger.cz

Dnešek byl náš poslední celý den v New Yorku, takže jsme se ho i přes značnou únavu rozhodli užít. Jako první jsme vyrazili na Herald square, kde jsme se ještě naposledy pokochali výškou Empire state building a nakoupili pár nezbytných suvenýrů. Odtamtud jsme se vydali pěšky k naprosto skvostné budově nazvané Žehlička, tedy Flatiron building, kterou jsme si už prohlídli v neděli zvrhu z Empire state building. Vzhledem k již zmiňované únavě jsme si sedli do přilehléhlo parku a pozorovali spěchající Newyorčany. Další naše zastávka se odehrála ve čtvrti SoHo, kde jsem si koupila opravdu poslední kousek oblečení a pokračovali jsme do italské čtvrti Little Italy, kde jsme si došli na oběd. číst dál

Dnes jsme se podle plánu vydali na jih Manhattanu, do finanční části města. Naše cesta začala u Municipal building a pokračovala kolem soudu a radnice. Tam jsme se na chvíli posadili v parku, ze kterého jsme měli krásný výhled  úžasný mrakodrap Woolworth building postavený v roce 1913, který byl ve své době nejvyšší budouvou na světě.Pak už jsme se dostali ke kostelíku z koloniálního období St. Paul´s Chapel. Jeho zajímavostí je, že stojí kousek od již neexistujuících Dvojčat, takže po útocích z 11. září se stal útočištěm záchranářů, dobrovolníků i zraněných. Plot, který obhání kostelík byl celý oblepený fotkami pohřešovaných. Ukázka plotu je vystavená i uvnitř kostela spolu s dalšími věcmi, jako například oltářem, na který lidé dávali fotky pohřešovaných a na které se zapisovalo, jestli se daný člověk našel, živý nebo mrtvý. Bylo docela zajímavé tohle všechno vidět, zmocňoval se nás takový zvláštní pocit. Venku za kostelem stojí zvon, který dala Anglie New Yorku darem po 11. září jako symbol naděje a který zvoní vždy pouze 11.září. Zvonil také výjimečně v roce 2005 po atentátech na londýské metro a v roce 2003 ? po atentátech na madridské vlakové nádraží. číst dál

Původní plán na dnešek byl jít do finanční části NY, ale Matěj rozhodl, že to o víkendu nemá smysl, takže jsme se vydali do středu New Yorku, kde se rozkládají čtvrti národnostních menšin. Začátek naší trasy byl na náměstí Washington square, kde jsme mohli obdivovat oblouk Washington Arch, který byl postavený v 80. letech 19. století při příležitosti stého výročí zvolení G. Washingtona jako prvního amerického prezidenta. Uprostřed stála velká kašna, do které se mohli lidi chodit osvěžovat, protože bylo dnes opravdu parno. číst dál

Dnešní den jsme se rozhodli udělat si spíše nákupní. Ráno pro nás ale nezačalo úplně růžově. Když jsme se dočkali našeho metra a nasedli do něj, přiběhl securiťák a všechny nás vyhodil ven. Lidé se začali tlačit ven na připravené autobusy, což bylo dosti děsivé. Museli jsme si čekat v davu, až lidé projdou turnikety. Najednou jsem ucítila čísi ruce na mém zadku. Nejprve jsem si myslela, že je to prostě nedopatření v tlačenici, ale záhy jsem pochopila, že mě kdosi regulérně osahává. Než jsem stihla zareagovat, nechutný Mexikán se začal rychlostí blesku vzdalovat. Až potom jsem si v metru všimla cedulí varující právě před tímto a radou obrátit se na obsluhu metra. Tak to byla asi jediný negativní zážitek, doufám, že poslední. číst dál

Po výtečném pětihodinovém spánku jsme se vydali nahotelovou snídani, která spočívala v nakrájené bagetě a másle. Jako  první jsme vyrazili do nejbližšího metra, které mámehned za barákem a koupili si celotýdenní jízdenku. Pak jsme se vydali do Central parku, který je jen dva bloky od nás. Obešli jsme proslulou nádrž, kolem které denně běhá několik stovek New Yorčanů a měli docela problém se jim všem vyhýbat. Pak jsme vyšli na druhé straně Central parku, na 5. avenue a vydali se na první trasy podle našeho úchvatného průvodce. číst dál

Tak ráno jsme se vzbudili již naposledy v Seattlu. Dobalili jsme si poslední věci a spěchali na již včera objednaný taxík, protože George nás nakonec neodvezl ani na autobusové nádraží, což už nás tedy docela naštvalo. Ani se s námi nerozloučil, jen nám nechal na stole lísteček s nápisem: nechte mi tu klíč. Celou cestu jsme naštěstí krásně zvládli, akorát jsme chytli trochu dopravní zácpu, ale díky tomu, že jsme se dali rezervu, jsme dojeli na letiště včas. Tam ještě měli menší problém s letenkami, ale vše se vyřešilo a již jsme čekali na letadlo. číst dál

Tak úterní den píšu sice až dnes, ale zato podruhé, poněvadž jsem ho pracně napsala už včera a celý se mi smazal, takže už jsem neměla sílu to dělat znovu. Tak tedy ještě jednou. Ráno jsme vstávali brzy, abychom si ještě naposledy užili Seattle. Takhle ráno jsme tam ještě nebyli, takže nás překvapilo, jak málo lidí jsme tam potkali. Šli jsme se projít do Belltownu, což je nejstarší část Seattlu, kde jsme již navštívili podzemní prohlídku. Dnes se v téhle části města nacházejí hlavně malé kavárničky a obchody s muzikou a celá je taková bohémská. Ranní chlad nás donutil jít se zahřát kávou do jednoho obchůdku a nelitovali jsme. Pak jsme se jen tak procházeli po Belltownu a vychutnávali si naposledy místní atmosféru. číst dál

Ráno jsme opět s Debbie, Paulem a Nathanem vyrazili na výlet. Cestou jsme ještě nabrali Nathalie a směřovali k trajektu, který nás odvezl na San Juan islands. San Juan islands je označení několika ostrovů, které se nalézají blízko sebe kolem hranic mezi USA a Kanadou. My jsme zamířili na největší z nich, pojmenovaný také San Juan island. Cesta trajektem trvala něco málo přes hodinu, část jsme jeli v úplné mlze, takže loď musela jet velmi pomalu, aby do něčeho nenarazila. Jakmile jsme ale přijeli do Friday Harbour, což je největší město ostrova, bylo všude sluníčko. číst dál

Dnešní dopoledne jsme měli vyhrazené pro plánování věcí týkajících se New Yorku. Po obědě přišel George a jeli jsme vyzvednout jeho syna Steva, který trpí schizofrenií, takže žije v domě s ostatními lidmi, kteří trpí nějakým podobným problémem a mají tam svoji ošetřovatelku, která se o ně stará. Steve nepracuje, ale může chodit, kam chce bez doprovodu, ale jinak má poměrně omezený život. Jeli jsme se podívat na jeden z mnoha washingtonských majáků, protože jsou opravdu proslulé. Mohli jsme vyjít nahoru ke světlu a kochat se výhledem. Je to očividně jeden z těch menších, takže se nahoru vešli maximálně 4 lidi, ale i přesto se nám moc líbil. číst dál

Páteční den jsme strávili každý po svém, Protože Matěj dostal od Paula nabídku přivýdělku u nich na stavbě, neváhal a jel. Já jsem žádnou nabídku nedostala, takže jsem se musela zabavit sama. Vyrazila jsem tedy, zcela nečekaně, nakupovat. Tentokrát jsem byla docela úspěšná. V 6 hodin mě vyzvedli oba pracanti a vyrazili jsme zpět k Paulovi domů, kde jsme měli přespat Celý večer jsme strávili koukáním na wrestling, který tady všichni zbožňují a já jsem nějak nepochopila, co je na tom tak úžasného, že se lidi mlátí vším možným a ještě ke všemu je to předem domluvené a sehrané. číst dál

Tak dnes pro změnu píše tento článek druhý zpravodaj Matěj Kučera a to jen proto, že si tento den vyjmečně užil. Celý jsme ho strávili nakupováním. Tedy abych to upřesnil, Martina nakupovala a já jsem přihlížel, hodnotil a přikyvoval. číst dál

Ráno jsme se rozloučili s naším hostelem a vyrazili si užít poslední den ve Vancouveru. Ještě jsme se šli naposledy projít po Gastownu a poslechnout si hodiny poháněné párou. Cestou jsme si všimli obchodu se suvenýry, ve kterém prodávali plecháčky s nápisem Praha, přesně takové, jaké jsme přivezli Georgovi a rodině a ostatní věci, které prodávají v takových těch hezkých obchodech se suvenýry v Praze. Na tom by ještě nebylo nic špatného, ale rozezlil nás nápis nad tím - pravé suvenýry ze Skotska. Asi si chudáci kanaďané myslí, že je Praha ve Skotsku :(. číst dál

Když jsme ráno vstali, vydali jsme se na snídani v ceně hostelu, která spočívala v kávě a muffinu. Pak jsme se vydali do Stanley parku, což je místní centrum sportu a atrakcí. Vydali jsme se po Hastings street, což je místo všech možných nejdražších značek a obchodů. Cesta do parku byla dlouhá asi 2,6 km, takže jsme si udělali krásnou procházku po městě. Když jsme přišli do parku, šli jsme se trochu projít a pak jsme hned zamířili za naším cílem - akváriem, které je druhé největší v Kanadě a mělo být trochu zajímavější než to v Seattlu. Naštěstí opravdu bylo. číst dál

Vzhledem k tomu, že už jsme déle jak 3 dny nikam necestovali, rozhodli jsme se konečně vyjet do Kanady, do Vancouveru. Naši jsme si ten nejdřívější autobus, abychom tam mohli strávit 3 celé dny. Celí natěšení jsme podle předpisů přijeli o hodinu a půl předem, abychom zjistii, že okénko Greyhound otevírá 30 minut před našim odjezdem, takže jsme tam byli poněkud zbytečně. Když jsme konečně obdrželi lístky, šli jsme si zabrat do řady co nejlepší místa jako vždy. Měli jsmě odjíždět v 9,30. V 9,30 doopravdy autobus přijel, ale když jsme mu podali naše lístky, velmi nepříjemně nám odpověděl, že ... číst dál

Dnešní den byl opět poněkud nabitý, přesto z něj nemám jedinou fotku. Dopoledne jsme jeli do místního Makra koupit Georgovu veleoblíbenou rybu - lososa - a jeli jsme navštívit rodinu na Camano islandu. Debbie a Brandona už jsme potkali dřív, ale dnes jsme se navíc seznámili s Georgovým druhým synem Paulem a jeho synem Nathanem. Měl s námi jet ještě třetí a poslední Georgův syn Steve, který trpí schizofrenií, ale rozhodl se jít do kostela, takže jsme nakonec jeli bez něj. Bylo to moc příjemné odpoledne, Paulova rodina je diametrálně odlišná od Edovy rodiny, která je taková mnohem víc bláznivá a pořád se tam něco děje. Tihle mají rádi svůj klid a pohodlí a my jsme poznali americký život zase trochu z jiné strany. Když jsme všechno probrali, museli jsme ve 4 hodiny odjet a vyrazit směr domov. číst dál